S fotografováním jsem začala přesně v patnácti letech, kdy jsem od rodičů dostala tolik vytoužený foťák- tenkrát ještě na filmy. Fotila jsem vše, co mi přišlo zajímavé, psy, krajiny, autoportréty, o pět let mladšího brášku. Ten pocit, kdy se člověku dostaly do rukou vyvolané snímky, byl k nezaplacení.

Přestěhovala jsem se kvůli studiu z Kutné Hory do Prahy a za čas jsem si pořídila stafordšírského bullteriera a začala s ním jezdit na sportovní soutěže a pořídila jsem si kompakt se zoomem. Fotila jsem s ním děti, psy, makro snímky. Čím déle jsem fotila tím více jsem si začala všímat nesourodosti snímků. Digitální šum a neostrost mých dvou psích slečen při sportu mně vadil a inspiroval zároveň. Přešla jsem k digitální zrcadlovce a postupem času začala fotit pouze psy. Začala jsem poznávat spoustu skvělých fotografů a snímků v tomto oboru, kteří se pro mě stali inspirací, oporou a motorem. Bylo to přesně to, co mě naplňovalo a chtěla jsem se v tomto oboru zlepšovat a tím stoupaly i nároky na lepší, rychlejší a světelnější techniku, díky které jsem se mohla věnovat na plno psím aktivitám a portrétům.

Přála bych si, aby nejen mé fotografie lidem přiblížily určitou krásu profesionální fotografie. Aby pochopili, že každý jejich významnější okamžik, určitá životní etapa, by měla být zdokumentována profesionálním fotografem, protože to jsou naše vzpomínky, které časem vyblednou. Budou to právě tyto fotografie, které zachytí naše nálady, naše pocity, štěstí i strasti jako ta vzpomínka, jako odkaz našim dětem, vnoučatům. Bude to jediné, co po nás jednou zůstane a každá tato vzpomínka si zaslouží, aby byla zachycena v celé své kráse a byla podtržena její jedinečnost a originalita.

Nadále spolupracuji s fotografickým časopisem FotoVideo, kde jsem tři roky spravovala facebookovou skupinu Fotograf Roku a nyní píši články o fotografování jako externí redaktorka.